Jak jsem se v Itálii bála, že mi někdo vynadá…

Cítím, že tímto článkem vstupuji na tenký led nebo spíš, že šlapu do vosího hnízda. Ano, píšu příběhy pro děti, ve svých článcích se věnuji literatuře pro děti a pomáhám malým čtenářům a jejich rodičům s tím, jak číst dětské příběhy, aby je to bavilo. Ale za tím vším je vlastně jeden velký cíl, který věřím, že je společný všem, kteří mé stránky a blog sledují (nebo bych si alespoň přála, aby tomu tak bylo):

Pomocí čtení pohádek a příběhů se chceme přiblížit dětské duši, lépe svým dětem porozumět a možná se na chvíli znovu stát dětmi.

Čím nás děti inspirují a obohacují?

Těmi atributy dětství jsou pro mě spontánnost, opravdovost, hravost, empatie, lidskost a schopnost bytí tady a teď.

Uvědomila jsem si, že kupuju dětem všechny ty krásné barevné knížky ne (jen) proto, abych je smysluplně zabavila…

Při společném čtení (podobně jako třeba při společné procházce lesem) mám jedinečnou šanci být na chvíli jejich průvodcem a užaslým pozorovatelem zároveň.

Celý tenhle článek mě vlastně napadl na mé nedávné cestě po Itálii…hned od první chvíle jsem vnímala, jak Italové „žijí dětmi“. Děti jsou vítané naprosto všude a jejich spontaneita, hlučnost a emocionalita jsou jednoduše akceptovány ve své autentičnosti, bez jakéliv snahy o „regulaci“ ze strany dospělých.

Ano, musela jsem se po pár dnech smát sama sobě, když jsem si uvědomila, že stále podvědomě čekám a „bojím se“, kdo mi vynadá (nebo mě v lepším případě zpraží znechuceným pohledem) kvůli tomu, že moje děti křičí nahlas, berou zboží z regálů, ohmatávají ovoce, přemísťují nádobí na stole v kavárně, hází pískem po ostatních dětech na hřišti nebo se hádají na ulici.  Nic z toho se nestalo.

Naopak syn mi udiveně hlásí, že ho paní v obchodě „jen tak“ pohladila po vlasech nebo že zmrzlinář přisypal na kopeček „jen tak“ hromadu lentilek. Prodavač pizzy se trpělivě a s úsměvem snaží pochopit, co všechno na té pizze chceme nebo spíš nechceme a vůbec mu nevadí, že to už poněkolikáté měníme. A nevadí to kupodivu ani nikomu ve frontě za námi. Jen já jsem stále lehce nervózní a nemůžu si na ten pocit zvyknout.

A teď proč to vlastně celé píšu? Mrzí mě negativita, kterou tady cítím denně na ulicích, na dětských hřištích, v obchodech… To, jak se k sobě lidé chovají, jak se chovají ke svým dětem. Ano mluvím o tom věčném peskování (to nedělej, tak to udělej, to se nesmí, musíš tohle a teď hned, protože jsem to řekla atd.).  Vím, že je za tím nejlepší úmysl, že všichni chceme děti dobře vychovat…ale nešlo by to jinak?

Kam zmizela naše spontaneita, schopnost komunikovat s dětmi laskavě a s porozuměním? Proč potřebujeme kurzy respektující výchovy, abychom našli sami sebe?

Někdy stojím před školou a pozoruju, jak se (k sobě) chovají prvňáčci…vesele pobíhají, vyprávějí si, pozorují a zkoumají vše kolem…ale hlavně: jsou na sebe hodní, nevnímám z jejich strany žádnou zákeřnost, negativitu. Pak se podívám o kus dál…pod stromem sedí puberťáci a hrají na mobilu. Pokřikují po sobě, nadávají si, chvástají se…ano, nejsem naivní, patří to k věku. Ale stejně se musím ptát:

Kdo se má od koho učit ?

Ne bez důvodu se básníci vrací ve svých verších do světa dětství… Zkusme se dnes společně podívat na ty své děti a říct si, jak jsou úžasné a dokonalé. Dopřejme si chvilku a jen tak je pozorujme. Všechno, co dělají, má totiž svůj smysl. 

Již na začátku léta vyjde pohádková knížka, kterou jsem napsala se svou dcerou a je právě o jednom takovém putování za kouzelným elixírem, který má tu moc, proměnit dospěláky zpátky v děti…Kouzelný elixír už se pro vás míchá v nakladatelství Altenberg 🙂

Teším se na vaše komentáře a názory pod článkem nebo na Facebookové stránce Čtení s dětmi nás baví.

Katka

 

 

 

 

 

Kateřina Kantarová
Mou vášní jsou pohádkové knížky. A protože mám zkušenost s dětskými texty jako odborník na češtinu i jako rodič, píšu s dětmi příběhy pro děti. Pomáhám maminkám malých i větších dětí na jejich společné cestě za odkrýváním kouzel a tajemství, která se skrývají za slovy, větami i mezi řádky. Můj příběh najdete tady >>.
Komentáře
  1. Lucka napsal:

    Mluvis mi z duse 🙂 nekdy si predstavuji, jaka by to byla pohoda, kdybychom pustili kontrolu, otevreli se a nebali se projevit spontanne 🙂

  2. Lucie Teplanová napsal:

    Také jsme byli s našimi 3 dětmi v Itálii a je pravda, že jediné nevraživé pohledy jsme registrovali od Čechů, kteří měli vedle nás lehátko. 🙂
    Na knihu o putování s elixírem se moc těšíme!

    • Kateřina Kantarová napsal:

      Díky Lucko, skoro to vypadá, jakoby jedna polovina Česka sledovala nevraživým pohledem tu druhou polovinu 🙂 Elixír bude co nevidět, chceme to stihnout do prázdnin, tak doufám, že si ji stihneš přibalit do kufru na dovolenou 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.