Pojď už a nezdržuj! Nemám čas tady s tebou stát…

Jdu si tak z práce domů a v tom slyším za sebou na druhé straně chodníku rozzlobený ženský hlas. „No prosim tě, tak máš snad dvě kapsy ne? Sis to tam mohla nějak poskládat, abys to neztratila! Ježišmarjá, já se z tebe fakt zbláznim.  A pojď už, dělej ! Nemám čas tady s tebou stát.“ Váhám, jestli se mám otočit nebo ne, protože mi to zní jako celkem běžný (bohužel) hovor matky s dítětem.  Nakonec přecijen mrknu letmo přes rameno a strnu. Na chodníku paní středního věku, ruce v bok a proti ní – nikoliv malá holčička – ale stará babička se svěšenou hlavou.

Stará paní se nezmůže na slovo, jen hledí do země, ruce zabořené v kapsách zmačkaného saka. Co se jí asi honí hlavou? Jak se právě teď cítí?

Žena ještě něco vykřikuje a lomí rukama. Jednotlivá slova už nevnímám, v uších mi ale pořád zní ten pohrdavý, nerespektující tón. Mluví s ní „jak s malým dítětem,“ napadá mě. Ano, tak se to přeci říká…a tak se to také často děje. Možná před několika desítkami let stála na tom stejném chodníku jedna malá holčička, která ztratila penízky…prostě jí někde vypadly z kapsy šatečků. Jenže maminka se zlobí, křičí. Obviňuje a nakonec zakazuje. „Když nejsi schopná dávat na svoje věci pozor, tak už nic nedostaneš! A žádná zmrzlina dneska nebude! Dělej, jdeme domů. Musím uvařit večeři!“

 

Požadujeme od dětí respekt ke starším, ale kde se tomu respektu mají naučit, když ho nepocítí v chování k sobě samým? Jaké komunikační vzorce si osvojí, když se budou často cítit trapně, poníženě, nepochopeně?

Jednou budeme na tom chodníku stát my, staří, možná slabí a nemocní a budeme potřebovat jejich pomocnou ruku, lásku, trpělivost a pochopení.

Jak to působí na vás? Cítíte v tom ten životní cyklus, to opakování, ty návraty?

Představuji si jinou holčičku, říkejme jí třeba Julie. Prožila dětství s vědomím vlastní hodnoty a naučila se tak respektu k sobě i k ostatním. Ano, bývala roztržitá, možná trošku nemotorná, mnohokrát se jí něco nepovedlo a trvalo jí o něco déle, než se naučila zavazovat si správně tkaničky…ale její maminka jí vždycky poskytovala bezpečný prostor všechno si to prožít a vyzkoušet. Její pomoc byla laskavá a trpělivá. A když se zlobila, tak říkala: „teď se fakt zlobím“ nebo „štve mě to“… Žádné urážky, výhrůžky nebo nadávky od ní Julie neslyšela.

Nerada zobecňuju a už vůbec ne na základě zaslechnutého útržku rozhovoru na ulici. Nevím, co bylo předtím a neznám vztah těch dvou žen, maminky a dcery. Vztah rodičů a dětí je jedním z témat, kterých se dotýkám ve svých příbězích a pohádkách. Ještě než začnou prázdniny nachystala jsem pro vás pohádkový příběh o kouzelném elixíru, který má tu moc proměnit dospěláky zpátky v děti a vrátit jim tak hravost, fantazii a často tolik potřebné porozumění. Mrkněte do nakladatelství Altenberg, kde bude možné knihu již brzy objednat.

Přeju vám klidný zbytek školního roku a příjemné čtení s vašimi dětmi!

Katka

 

 

 

Kateřina Kantarová
Mou vášní jsou pohádkové knížky. A protože mám zkušenost s dětskými texty jako odborník na češtinu i jako rodič, píšu s dětmi příběhy pro děti. Pomáhám maminkám malých i větších dětí na jejich společné cestě za odkrýváním kouzel a tajemství, která se skrývají za slovy, větami i mezi řádky. Můj příběh najdete tady >>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.